Říše:		živočichové [Animalia]
						Kmen:		strunatci [Chordata]
						Podkmen:	
						Třída:		savci [Mammalia]
						Nadřád:	
						Řád:		šelmy [Carnivora]
						Čeleď:		psovití [Canidae]
						Rod:		[Dusicyon] 
						Druh: 		Dusicyon australis
						Poddruh: 		
						
						
						Výška v kohoutku:		až 60 cm
						Délka těla:			120 až 160 cm
						Hmotnost:				-
						Délka ocasu:			-
						Věk:					-
						Způsob života:			-
						Doba páření:			-
						Doba březosti:			-
						Doba narození mláďat:	-
						Počet mláďat:			-
						Hlavní potrava:		ptáci hnízdící na zemi (např. tučňáci), larvy a housenky					
Když Charles Darwin popsal psa bojovného žijícího na Falklandských ostrovech v Atlantiku, patřila tato šelma již k vyhynulým druhům. Darwin se s ní však na svých cestách v roce 1833 ještě stačil osobně setkat a přisoudil jí latinský název Canis antarticus, který byl později změněn na Dusicyon australis. Vědci se o původu psa bojovného dlouho dohadovali. Zdál se být příbuzný se psem domácím, kojotem prérijním, ale i s jihoamerickými druhy psů.
Pes bojovný byl velký asi jako kojot, ale mnohem statnější, zbarvení měl od žlutohnědého (podobně jako vlk evropský) po načervenalé (skoro jako liška) a čumákem připomínal vlka obecného. Špička jeho ocasu měla bílé zabarvení. Živil se pravděpodobně ptactvem, larvami a hmyzem.
Důvodem, proč začalo psů bojovných ubývat, byl jednak neopodstatněný strach farmářů, kteří ve snaze chránit ovce vypalovali křoviska sloužící psům jako útočiště a kladli otrávené návnady, a také lov psů na kožešinu. Ten byl velmi snadný, protože psi bojovní neměli strach z lidí a nechali se nalákat na kus masa. Darwin popisuje případy, kdy sami bez obav vešli k lidem do stanu, aby tam uloupili nějaké jídlo. Na svou krotkost nakonec doplatil, podobně jako například blboun nejapný.
					
	
					Když šelma vyhynula, přišly ostrovy o jediného původního savce – žádní jiní zástupci této třídy, dokonce ani hlodavci, totiž Falklandy neobývali. Vzdálenost ostrovů od pevniny, 
					která činí 480 km, vyvolává nevyhnutelnou otázku, jak se sem psi bojovní dostali. Došlo k tomu zřejmě před koncem poslední doby ledové, což vylučuje možnost, 
					že by psi byli dopraveni spolu s prvními osadníky. Současné výzkumy prokázaly, že nejbližším žijícím příbuzným psa bojovného je pes hřivnatý – šelma s neobvykle 
					dlouhýma nohama žijící v lesích a bažinatých savanách na území Brazílie, Argentiny, Paraguaye, Bolívie a Peru. Posledních jedenáct vycpaných exemplářů 
					psa bojovného můžete vidět v Londýně, Stokholmu, Bruselu a Leidenu. Naposledy byl chován v zoologické zahradě v Londýně na začátku sedmdesátých let 19. století. 
				
					
					
				
					
					Článek mohl být uveřejněn s laskavým svolením časopisu Příroda (vydavatelství Extra Publishing).
					Autor: Zuzana Teličková (Příroda 2012/10)
					
					Ilustrace: John Gerrard Keulemans & George R. Waterhouse. Na ilustrace se nevztahují autorská práva.	
				
				
			© 2013 CWFA & Élysion
			Stránky vytvořil: Élysion - Vojtěch Smidek | Fotografie: Filip Chludil  | Ilustrace: Ludvík Kunc